Tramvaj číslo 22

Bylo jí dvacet a jemu dvacet dva. Nastoupila na Národní třídě, on na Újezdě. Tramvaj byla plná a ona se mu omylem opřela o rameno. Omluvila se. On řekl, že to nevadí, a usmál se.

Vystupovali na stejné zastávce. Šli kousek vedle sebe po chodníku. Žádný z nich neřekl ani slovo. Na rozcestí u parku se rozešli každý jinam.

Ten večer oba litovali, že neřekli víc.

Míjení

O dva roky později ho viděla v knihkupectví na Můstku. Stál u regálu s poezií. Chtěla přijít, ale byl s někým — vysoká blondýna, která ho držela za ruku. Odešla.

O další tři roky ji on zahlédl v metru. Seděla a četla knihu. Chtěl přijít, ale ona měla na ruce snubní prsten. Vystoupil o zastávku dřív.

Míjeli se znovu a znovu. Jednou na Václaváku, jednou u Vltavy, jednou v supermarketu na Andělu. Pokaždé si jeden z nich všiml toho druhého. Pokaždé to bylo špatné načasování.

Patnáct let

Bylo jí pětatřicet a jemu třicet sedm. Oba rozvedení. Oba unavení. Oba sedící v kavárně na Malé Straně v sobotu odpoledne.

Tentokrát to byla ona, kdo přišel ke stolku. “Vy jste ten z tramvaje 22,” řekla.

On se podíval nahoru. Nemusel přemýšlet ani vteřinu. “A vy jste ta, co se mi opřela o rameno.”

“To je patnáct let,” řekla.

“Já vím,” řekl. “Počítal jsem.”

Sedla si. Objednali si kávu. Mluvili čtyři hodiny. Když odcházeli, šli po stejném chodníku jako před patnácti lety, ale tentokrát se na rozcestí u parku nerozešli.

Šli spolu domů.