Kavárna U Magistrátu

Pavel chodil do kavárny každý den v 7:15. Černá káva, žádný cukr, croissant. Sedal si ke stolku u okna a četl noviny na telefonu.

Lenka přicházela v 7:20. Latte s ovesným mlékem, skořicový šnek. Sedávala u vedlejšího stolku a kreslila do skicáku.

Takhle to šlo tři roky. Středy, čtvrtky, pátky — oba měli v ty dny stejný ranní rytmus. Věděli o sobě všechno a zároveň nic. Pavel věděl, že Lenka kreslí levou rukou. Lenka věděla, že Pavel si vždycky nejdřív přičichne ke kávě, než se napije.

Skicák

Jednoho pátku Lenka zapomněla skicák na stolku. Pavel si toho všiml, když odcházela. Chtěl zavolat, ale nevěděl její jméno.

Otevřel skicák, aby našel kontakt. Místo toho našel kresby. Desítky kreseb. Ruce držící hrnek. Profil muže čtoucího telefon. Ranní světlo na stolku s croissantem.

Byly to kresby jeho.

Každá stránka, tři roky skicáků, zachycovala momenty z jejich tichého ranního souběžného života. Jak si promnul oči. Jak se usmál na něco na telefonu. Jak jednou usnul a hlava mu klesla na stranu.

Ahoj

Další ráno přišel Pavel o deset minut dřív. Položil skicák na Lenčin stolek. Vedle něj nechal lístek: Kreslíte krásně. Můžu vás pozvat na kávu? I když vím, že pijete latte s ovesným.

Lenka přišla v 7:20. Přečetla si lístek. Podívala se na Pavla. Poprvé za tři roky se na sebe podívali přímo.

“Ahoj,” řekla.

“Ahoj,” řekl. “Já jsem Pavel.”

“Lenka.”

Sedli si ke stejnému stolku. Bylo to divné jen prvních pár vteřin. Pak to bylo, jako by spolu mluvili celé ty tři roky — protože svým způsobem mluvili.

Letos v lednu měli svatbu. V kavárně U Magistrátu. Barista plakal.