Dopis v peněžence

Marta psala ten dopis v srpnu 1971, den před svatbou. Seděla u kuchyňského stolu v bytě svých rodičů na Vinohradech a zapisovala všechno, co se bála říct nahlas.

Psala o tom, jak se do Honzy zamilovala na prvním ročníku medicíny, když jí půjčil pero u zkoušky z anatomie. Jak týdny čekala, jestli ji osloví znovu. Jak se styděla za to, že mu jednou tajně přivoněla k bundě, když ji nechal v přednáškové síni.

Milý Honzo, tohle ti asi nikdy nedám. Ale potřebuju to napsat, protože mám strach, že to štěstí nemůže být pravda.

Padesát let

Žili spolu obyčejný život. Dvě děti, byt na Pankráci, dovolené v Jugoslávii a později v Chorvatsku. Honza ordinoval jako obvodní lékař, Marta učila na základce biologii. Hádali se kvůli penězům, kvůli tchyni, kvůli tomu, kdo zapomněl koupit chleba.

Ale každý večer, bez výjimky, si Marta přečetla ten dopis. Přeložila ho zpátky a vrátila do peněženky.

Honza si toho všiml někdy v osmdesátých letech. Jednou se zeptal, co to pořád čte. Marta řekla, že recept na koláč. Honza to nechal být — znal svou ženu dost dobře na to, aby věděl, kdy nemá naléhat.

Rozloučení

Marta odešla v březnu 2022, tiše, v nemocnici na Karlově náměstí. Honza seděl u postele a držel ji za ruku.

Když pak doma procházel její věci, našel v peněžence ten papír. Zažloutlý, na přehybech skoro rozpadlý. Přečetl si ho jedním dechem.

Poslední věta zněla: A kdyby ses mě zítra u oltáře zeptal, jestli chci, řeknu ano dřív, než tu otázku dopovíš.

Honza složil dopis zpátky a dal si ho do vlastní peněženky.